Píše se rok 1995, kdy jsem nastoupila s velkým elánem do školství.Jsou to 3 roky, kdy si postupně malými krůčky plním svůj sen.Před 5 lety jsem měla pocit, že můj život nemá žádný smysl, kdy jsem odešla nedobrovolně ze školství a prodávala jsem v supermarketu.

Všechno vyvrcholilo, když jsem jednoho dne po cestě do práce byla sražena na přechodu pro chodce automobilem.To bylo období, kdy jsem si sama vnitřně nastavila, že potřebuji životní změnu.

Do toho se začalo rozpadat po 20 letech manželství, zmínka po 45 letech, že nejsem dítě svých rodičů, ztráta 1. a 2. zaměstnání, neustálé parazitování lidí  na moji osobu.Vše se točilo kolem dětí  a posléze se dozvědět se, že jste z "děcáku".

Dnes se snažím žít život, ve kterém mám spousty svobody pro smysluplně zaplněný čas pro svůj osobní vývoj,abych dělala to, co mě naplňuje a má význam. A proč zážitkové učení dětí?

Byla to cesta   pomalá,ale smysluplná.Po celou dobu pracuji v systému českého školství s dětmi malými i velkými a postupně sleduji vývoj v čem děti žijí,další a další generace. A docházím k názoru, že děti 21. století vlivem velké technizace nevědomky strádají tím, že je samotné to nenutí sami přemýšlet a vymýšlet a tvořit.

Dnešní děti mají velký potenciál tvořivosti, který je bohužel potlačován systémem.Ve školách jsou děti znuděné, když něco mají udělat,ba ještě u toho myslet. Proto vznikají pro rodiče různé alternativy i v této oblasti.Role  učitele v dnešní přetechnizované době ztrácí na hodnotě tam, kdy nedokáže smysluplně namotivovat děti pro nějakou činnost.